Českobratrská církev evangelická v Aši
deutsch | čeština
Historie

Nejstarší reformační sbor ve střední Evropě

Reformace na Ašsku započala někdy po návratu hraběte Jana Zedwitze ze sněmu ve Wormsu v roce 1521, kde reformátor církve Martin Luther pronesl známou větu: "Zde stojím a jinak nemohu. Bůh mi pomáhej." Obyvatelstvo však přijímalo novou víru postupně. "Lid byl ještě v zajetí starých zvyků a pověr," a proto prvního luterského faráře Johana Krügera, který do Aše přišel r. 1542, po necelém roce působení, vyhnal. Avšak už jeho nástupce Georg Müller, jenž pocházel z okolí Sokolova a znal zdejší mentalitu, byl v Aši oblíben a působil zde až do své smrti, celkem 13 let.

První pokusy o rekatolizaci byly po šmalkaldské válce 1546-1547. Katolická strana se snažila vrátit Ašsko pod církevní správu Řádu německých rytířů. Odpor protestantů byl však tak vytrvalý a důsledný, že byl císař Karel V. v roce 1555 nucen připustit tzv. Augsburský mír, laicky řečeno "čí vláda, toho náboženství". Ašsko patřilo "evangelickým" Zedwitzům proto i poddaní byli evangelíci. Zedwitzové se tedy stali patrony všech kostelů a farností.

Po Bílé hoře nezůstalo ani Ašsko ušetřeno od pokusů o rekatolizaci. Důkazem odolnosti byla stavba nového ašského kostela, který byl postaven r.1622.

Od roku 1628 se pražské místodržitelství znovu snaží o zrušení zdejší náboženské svobody. Činí tak na popud jezuitského řádu, který měl svou kolej v Chebu. Zedwitzové se odvolávali na smlouvu s Janem Lucemburským z r. 1331, podle níž jsou svobodným lénem království. Konečně je jim r.1650 Norimberskou dohodou, upřesňující Vestfálský mír z.r. 1648, jejich právo přiznáno, a tak na Ašsku zaručena náboženská svoboda. Ašsko se stávalo azylem pronásledovaných nekatolíků. Někteří zde našli trvalý domov, jiní sem jen dojížděli k bohoslužbám. Byly znovu postaveny 3 kostely, a to v Podhradí r. 1698, v Hranicích r. 1744 a v Aši r. 1749. Jsou v Čechách ojedinělé svým barokním uspořádáním. Jejich evangelický ráz se v hranickém kostele, který zůstal zachován, i v kostele ašském který byl požárem zničen r. 1960, projevil například tím, že místo oltářního obrazu je kazatelna.

Teprve roku 1775 podepsala Marie Terezie tzv. Temperamentní Punkty. Majitelé panství se podle nich museli zříci některých výsad, ale náboženská svoboda jim zůstávala zachována. Ašsko tvořilo samostatnou církev "Landeskirche" která měla v roce 1749 více než 18 000 členů.

Po vydání tzv. Císařského patentu r. 1861, který právně zaručoval evangelíkům rovnoprávnost s katolíky, vyzval generální synod luterské i reformované církve v rakouských zemích ašskou církev, aby se k tomuto aktu připojila. Až roku 1869 se ašské sbory staly součástí evangelické církve augsburského vyznání v Rakousko-Uhersku, po 1.světové válce Německé evangelické luterské církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

V r. 1946, po násilném vysídlení většiny německého obyvatelstva z českého pohraničí, byl na půdě někdejších německých evangelických sborů na Ašsku založen farní sbor Českobratrské církve evangelické v Aši, od počátku dodnes jako dvojjazyčný (dnes už poslední takový v českém pohraničí). Sbor se prostírá na celém historickém území Ašska, čítá okolo 500 duší. Většinu tvoří čeští a slovenští členové, kteří přišli po r.1945 z vnitrozemí tehdejšího Československa nebo jako reemigranti z jiných zemí, a jejich potomci.

Ing. Oldřich Petrlík - kurátor sboru

Poslední němečtí faráři v Aši

Faráři v Aši, po roce 1945